Existuje celý obor, který se nazývá letecká psychologie. Ta zkoumá myšlenkové procesy pilotů při rozhodování (decision-making), a snaží se posléze v rámci ovlivnění výcviku minimalizovat vadná rozhodnutí. A ty to vidíš strašně jednoduše - šli pod minima, jsou to zločinci a něchť se smaží v leteckém pekle. To je strašně černobílé vidění člověka, který úskalí leteckého rozhodování prostě nezná.
Když jsem začal létat v reálu (i když v uvozovkách jen "blbé jednomotoráky za VFR"), zjistil jsem, že hlavní rozdíl mezi virtuálem a reálem není v tom, že se nedá lítat podle variometru, že do zatáčky nedáváš nohu tak, či onak, ale v tom, co se během letu (a zejména v jeho kritických fázích) rojí pilotovi v hlavě. Poněvadž ve virtuálu nehrozí, že vadným provedením manévru zabiješ sebe i další, že v případě nepřistání na cílovém letišti třeba budeš muset řešit ještě horší počasí na záložním letišti, že ti někdo z cestujících bude vytýkat,žes ho nedovezl tam kam měl, že tě kapitán bude nutit do přiblížení za podmínek na které by sis netroufl, atd. atd.
Pamatuji si na místní debatu o videu přistání jakéhosi dvoumotoráku na letišti St. Barth, kdy bylo evidentní, že pilot "byl dlouhej", neopakoval a rozplácl se na pláži na druhém konci dráhy. Je hrozně jednoduché říct - "proč blbec neopakoval". Jenže v reálu už jen to zdánlivě jednoduché rozhodnutí opakovat je z mnoha důvodů dost těžké - a nepochopíš to, dokud si do té pilotní sedačky sám nesedneš. Máš plné právo to neučinit, ale pak nevynášej školometské soudy nad někým, kdo podle tebe učinil špatné rozhodnutí. Nedokážeš si totiž ten myšlenkový pochod vůbec představit. |
|
