=bez spojitosti s diskutovanou kraksnou=
Befelem to v takových případech kapitán nikdy nedostane, tomu zase nevěř. Ta diagnóza znamená, že podlehne (a většinou i celá posádka) tlaku "dostat se tam". Při normálním dopravním letu, ať pravidelném či charterovém nevíš, koho vezeš, jsou to pro tebe (nebrat doslova, prosím) jen čísla na loadsheetu, je ti téměř jedno, jaké kdo má požadavky a priority (každý je má totiž jiné, taky ani nelze vyhovět všem) a o tom, že někdo brblal nebo měl kecy, se dozvíš zpravidla až ex-post od letušky a můžeš se tomu maximálně zasmát. S lidmi se nedostaneš do kontaktu ani po letu a v podstatě tvé rozhodování je výrazně zjednodušené. A proto bezpečnější. Proto by bylo dobré, kdyby si cestující pokaždé, když si v takové situaci řekne na adresu kapitána "co to ten kretén vymyslel?", dal radši sám po papule a místo toho si uvědomil, že možná právě díky tomu vyleze z letadla po svých.
U VIP letu, kde cestující znáš, celá skupina má jeden cíl, tam po případné diverzi či nedosažení cíle to pro tebe všechno nekončí, naopak začíná, víš, že budeš celou situaci muset řešit dál, a k tomu se přidá občasný vliv "keců" cestujících, jako že jakto že tohle éro to nezvládne, když... a blablabla. Tlak je tam daleko větší, a chce to daleko silnější osobnost v pozici kapitána, má-li to ustát a zachovat se tak, jak má. Proto, podlehne-li letec oné chorobě Get-there-itis, není to téměř nikdy bezprostředním tlakem od cestujících ("prostě tam sedneš, jinak končíš"), ale tím, že sám podlehne tlaku, když už je toho na něj moc. Dokonce z vlastní zkušenosti můžu říct, že situace, kdy cestující vyvine tlak je paradoxně jednodušší, vymezit se proti takovému chování jako kapitán je poměrně snadné a jasné (taky už jsem to párkrát musel udělat). Horší je ten nevyřčený tlak... |
|
2x 
