No k těm zdravotním trablům - už ve výcviku mi tu říkal kanadský intruktor, že hlavní rozdíl mezi lítáním v Evropě a v Severní Americe je, že u nás lidi radši umřou, než by přiznali, že jim je zle. A to teď nemluvím o ČR, ale i o západní Evropě. Zároveň ale, když se něco stane, je na to posádka sama, maximálně v případě štěstí je na palubě nějaký doktor či sestra.
Tady si lidi stěžují na kde co, mám zaražený prdy a tak mě zachraňte. Na druhou stranu tu funguje tzv. Medlink, což je služba, kdy je na drátě ve Standby doktor či sestra, a v případě potíží se s nimi posádka spojí a přpad konzultuje. Většinou se dostane odpovědi typu "položit, dát napít, nohy nahoru, Aspirin 25mg a pokračovat do cíle". Má to však výhodu, že přebírají část zodpovědnosti za to, co s pasažérem udělat. Mě absolutně nedělá problém brát na sebe zodpovědnost za mašinu a lidi, ale těžko se bere na triko rozhodnutí co dál s člověkem, kterému je blbě, když jediné, co vím je, že tlak nad 140/90 a teplota nad 37°C jsou už vyšší. Zajímavá je technická stránka spojení. "Kmenové" mašiny Sunwingu jsou vybaveny SATCOMem, satelitním telefonem, a to je geniální věc. Ostatní éra, tedy naše, TUI-ky a Thomsona ho nemají, a tak se po VHF či nad oceánem HF zavolá na New York/San Francisco ARINC, což je služba, provozovaná třetí stranou, firmou ARINC, která se zabývá komunikací v dopravě. Přes New York ARINC třeba probíhá komunikace s ATC, když létáme přes západní Atlantik (WATRS). Tahle služba je schopná po zavolání provést tzv. "Phone Patch", tj. že operátor propojí posádku přes telefon s operačním dispečinkem (OCC). Pak vlastně volám po VHF či HF operátorovi, tam to vleze do drátů, utíká to do Toronta na OCC, vleze to jiných drátů, a těmi to běží za sestrou či doktorem. Pokud je spojení přes VHF a letadlo se nachází nad územím USA/Kanady, funguje to neuvěřitelně čistě. Nad Mexikem to na VHF bylo trochu horší, a na HF je to - no prostě krátký vlny, co si namlouvat.
V našem případě nejdříve "skapala" stevardka. Koza je to, člověk by řekl, že ve čtyřiadvaceti by už mohla mít rozum a nechodit do práce, když jí není dobře, protože pak jsem zjistil, že jí bylo zle už doma, než vyrazila na letiště, a pak se to jen horšilo, až to s ní málem šlehlo. Zjevně to bylo od jídla. Bylo to na cestě tam, takže jí po přistání prohlídli doktoři, a uznali jí schopnou transportu domů, ovšem ne ve službě. Tak jsem jí musel nechat vyMELovat Samozřejmě v MELu položka "LETUŠKA" není, to si dělám síš srandu, ale podle předpisů se v případě nepředpokládaných událostí dá snížit počet palubních průvodčí o jednoho.
Na zpátečce to bylo horší, to nám někde za Pittsburgem začal kolabovat chlap, silné bolesti v břiše a na hrudníku, a když jsem dostal od vedoucí na papíře jeho anamnézu, tak jsem taky málem dostal infarkt, protože bylo jasné, že na něj něco takového asi jde - vysoký tlak, cholesterol, v minulosti kardiovaskulární potíže. Na stupnici 1-10 uvedl, že bolest je 8. Naštěstí tam cestoval nějakej kanadskej Kuma, tak se o něj začal starat, dostal kyslík, a stabilizovalo se to. Medlink doporučil okračovat do cíle a OCC zavolala na letiště záchranku.
To pro mě byla zkušenost, kdy jsem šel málem do kolen. Ona totiž tady tady funguje záchranka tak, že přijede jakýsi Paramedic (to je asi student medicíny, který se zabývá parašutismem), a ten teprve posoudí, jestli zavolají skutečnou záchranku. Takže super, i po přistání trvalo snad půl hodiny, než si chlapa odvezli. Ono asi bude něco na tom, že to zdravotnictví a systém záchranné služby máme nikoliv na, ale nad světovou úrovní, ať si říká kdo chce co chce. Ale přežil to, což jsem rád.
V případě té polochcíplé FMC to zas takové dráma nebylo, limitní hodnoty N1 jsme brali z QRH , spotřebu paliva z navigační přípravy a rychlosti, rozpočty na klesání jednoduše přes palec, přeci jenom je to pořád úplně obyčejné letadlo se kterým se dá úplně normálně létat i bez počítačů
Jo a na závěr douška - v pátek jsem byl poprvé na Sint Maartenu (SXM/TNCM). Bylo to pro mě jedno z největších zklamání v mém leteckém životě. Takový rozdíl mezi očekáváním a realitou jsem dlouho nezažil. Přiblížení úplně normální VOR nebo vizuál, človek přeletí kus písku a sedne na dráhu, to není na ostrovech nic neobvyklého. Letiště jako takové taky nic moc, apron nuda... Zajímavý je snad jenom vzlet, ne kvůli délce dráhy, ale kvůli těm kopcům za dráhou se musí letět na plnej knedlík, Sunwing si tu sám sobě zakázal redukovat tah, navíc jsem tam byl s Thomsoňáckou mašinou a ti mají silnější motory, 27K, takže to na plnej kotel točilo na zemi 102,1%, to jsem ještě nikdy nezažil. Řev i odpich dobrej, hlavne v kombinaci klapky 25 (to je taky SWG procedure na kratších drahách - trochu overkill, ale to je jejich věc) a váha 66tun. Točit se musí ve výšce 60ft náklonem 20°, což pro mě jako starýho akrobata zas tak nic úžasného není, navíc jsem to letěl s (pro změnu) mladým akrobatem z aeroklubu Hosín, ale chápu, že pro leckoho je to úúúúúžo.
Když jsem pojížděl na práh dráhy 10, a viděl jsem plot, za ním desítky polonahejch turistů s foťákama, silnici, kus hnusnýho písku a moře, bylo mi fakt smutno, že nikde nevidím ani kousek té romantiky, které jsou plné ty umně vytvořené fotky. Snad jen pro piloty Jumb a MD-11 to může být trochu víc zajímavé...
No to už je všechno, vykecal jsem se dost |
|
3x 
