Tak jak tady píše dole dandee, zálěží na mnoha okolnostech. Já si o sobě myslím, že se výšek nebojím, na Eifelce jsem si to vychutnával, psali zrovna že je vítr a že se zrovna kýve necelé dva metry. Když jsme ještě bydleli ve věžáku na kopečku, měl jsem nejraději pobyt na terase nad 13. patrem... kdysi jsem se (s uspokojením) procházel po hřebenu mezi vrcholy Pirinu v Bulharsku - a bylo to místy jako chodit po hřebenu střechy. Vyšplhat na dívčí koleji do 3. patra po mřížích lodžií byl standardní postup, pokud už bylo po "hodině návštěv" (za mých mladých let platila přísná pohlavní segregace na vysokoškolských kolejích)....
Když ale mám lézt po nějaké římse TEĎ, když jsem skoro "o 25 kg starší" a mladická kondice je dávno ta tam, hraje to velkou roli. A pak se "strach" (který sice překonám, ale uvědomím si ho, což dřív nebývalo) dostaví ve zcela nečekaných situacích. Například (doporučuji navštívit):
kousek od Kielu v Německu je ve vesnici Laboe památník všem utonulým a zahynuvším na všech světovývh oceánech. Monumentální cihlová stavba, vysoká jen něco přes 70. metrů, tedy jako Petřínská rozhledna - nic víc. Zjistlili jsme se synem, že nahoře je vyhlídková plošina a že tato věž je uvnitř zcela dutá - jde jen o obvodovou zeď - takový komín netypického tvaru - který má uvnitř u jedné stěny normální schody - cik-cak po půlpatře - jako někde v paneláku. S úplně normálním zábradlím do pasu, jako v každém paneláku nebo činžáku. Nemohl jsem nechat jít syna nahoru samotného, ne že by se o něj bál, ale jak bych pak vypadal, jakože těch pár schodů nevyšlapu, nebo co - a jak jsem přemýšlel někde na 50. metru, jestli se mám zastavit a půl hodiny funět, nebo risknout, že spadnu na posledním schodu - a kouknul jsem se přes to zábradlí dolů. Tam uvnitř není nic, žádné sítě (jako na eifelce) žádné sklo (jako v Grand Canyonu) - prostě nic, než čtverhraná omítnutá ďoura nahoru nebo čtverhraná omítnutá ďoura dolů - a musím říct, že jsem měl problém (!) vystrčit přes to zábradlí ruku s foťákem, natož se snad nahnout. Podvědomá nutkavá představa - že se převážím - a neudržím, kdybych se snad při tom neodvratitelném pádu chtěl držet zábradlí - byla při vší mé racionalitě absolutní. Nahoře na plošině bylo vše OK, ale ty schody... zjevně jen psychická záležitost z obavy ze svého fyzického selhání. Zajímavá zkušenost... |
|
