Taky jsem začínal, jako plachtař. A jak zmiňuješ vivata - tak to vždycky se vždycky podivuju, jak se s tím každej plazí v 50 metrech. Aspoň u nás je to často k vidění. Sice jsem v tom v životě neseděl, ale co jsem slyšel by mě motivovalo k pohybu ve větších výškách.
Jinak souhlasím, člověk by měl myslet na to, co kdyby, ale zase ne až tak moc, a ne pořád. Jeden kolega kdysi v elementárce tak číhal na nějaký problém, že si vlastně ani pořádně nezalítal a vážně mu to nešlo. Byl z toho úplně tuhej, pro samý soustředění na to, co by se mohlo stát už mu nezbývala síla k řízení . Až ho instruktoři chtěli od lítání odradit, že na to není. A pak jsme ho jednou u piva přesvědčili, že se sice může něco stát, ale spíš bejvá všechno v pohodě, tak ať to tak neprožívá, a asi to pomohlo, protože se nakonec lítat docela naučil.
Nad lesama a městama jsem taky rád vysoko. Zvlášť po tom, co mi instruktor vyprávěl, jak mu kdysi nad jedním docela velkým městem upadla u Čmeláka vrtule... |
|
