V souvislosti s tímhle letadlem dám k dobru dost těžko uvěřitelný příběh, který se stal, ale občas si říkám, jestli se mi to fakt nezdálo.
V roce 1999 jsem navštívil poprvé USA se svým starším a zkušenějším kamarádem. Půjčili jsme si na letišti v Torrance u Los Angeles Piper PA 28-181 Archer, a že vyrazíme na výlet do vnitrozemí, směrem ke Grand Canyonu. První zastávkou bylo letiště Whiteman (KWHP), severně LA. Tam jsme po přistání courali po letišti, až jsme narazili na letuschopný, i když trochu ošuntělý Beech 18, stříbrný, nad okny měl nápis "Fly by Nite Airways". Okukovali jsme ho, když v tom k nám přišel asi padesátiletý chlap se zlatými zuby a povídá - líbí se vám? My na to že jo a to moc, a on nám vyprávěl, že je to jeho, létá s tím mezi Los Angeles a Las Vegas a vozí převážně páry, které se letí do město hříchu a neřesti narychlo oddat. Říkal, že jeho otec létal u Air Canada DC-3, DC-4, Dc-8 a další, ale že on lítat u linek nemůže, protože je barvoslepý a tak může tak nanejvýš létat s tímhle Beechem VFR. Vzpomněl jsem si na kamaráda, kterému v roce 94 nechtěl kvůli stejné vadě ÚLZ dát ani papíry na kluzáky. Chlap ukončil rozhovor tím, že jestli chceme, ať přijdeme zítra, že nás "za 100 babek" sveze.
Je jasný, že jsem nemohl dospat. Druhý den se nás zeptal, jestli jsme piloti, na což my že jo, že támhletím Piperem jsme přiletěli. Tak nás naložil do Beeche, mě na pravé sedadlo, kamarád si sedl do trupu. Už jenom pohled na ty mohutné motory mě přiváděl do nebe. Nahodil, odroloval na dráhu, a odstartoval. Potud by se dalo říct, že nic zvláštního. Jenže ve výšce (nekecám) tak 100 metrů mi řekl - you have control - a okamžitě, aniž by se podíval, zda tím strojem opravdu vládnu (ani piloťáky nechtěl vidět, prostě nám věřil, že nelžeme) se odkurtoval, vylezl ze sedačky a pustil na ní kamaráda. Pravda, ten už byl zkušenější, já do té doby létal nanejvýš Moravu, zatímco kamarád už byl tou dobou druhým pilotem 737 a předtím létal ATR.
Nicméně následujících dvacet minut jsme poletovali nad Californií, střídali jsme se v řízení, ten chlápek seděl v zadu, cenil na nás ty svoje zlaté zuby a vypadal nadmíru spokojeně. Já z toho byl paf. Překvapilo mě, že Beech byl krapet těžkopádnější, než jsem byl zvyklý z menších letadel, na křidélka mě připadal mírně "gumový". Dnes už bych to vyhodnotil asi jinak, ale tehdy byl pro mě mustrem, se kterým jsem všechno porovnával, Trenér. Pak si ten kanaďan vlezl zpátky na levou sedačku, a ať zamířím k letišti. A že mě nechá přistát. Polkl jsem, protože mě to na jednu stranu potěšilo, na druhou jsem dost dobře nevěděl, jak s takovou velkou mašinou dokážu sednout. Chlápek mě koučoval, jakou rychlost držet, vysouval klapky, podvozek, já si jen řídil a držel plyny. Přivedl jsem Beeche nad zem a začal vytrácet rychlost, jak jsem byl zvyklý, a že sednu na tři body. On jen dal před berany ruce, abych dál netahal (netušil jsem, že s tím chce sedat na hlavní kola, a že větší ostruhové mašiny jako Dc-3 apod obecně na tři body ani nesedají), a já si v ten moment řekl - to bude rána. Nebyla. Dosedli jsme na kola, nízkoztlaké pneumatiky a měkké tlumiče všechno pobraly. Chlápek si převzal řízení a odjel na stojánku. Vylezli jsme, já jak v nějakém snu, dali jsme mu sto dolarů, a on jen, že to bylo dobrý, ale že není instruktor, tak nám to nemůže napsat do zápisníku (nad tím jsem tedy ani nepřemýšlel...)
Za těch deset let jsme zjistili, že nám to moc lidí nevěří. Ostatně, mně, kdyby někdo vyprávěl, ja si dva kluci spolu poletovali s Beech 18 nad neznámou krajinou, s pilotem sedícím a podřimujícím vzadu, tak mu to taky nezbaštím. Nám s kámošem je to ale jedno, protože tenhle neopakovatelný zážitek nám už nikdo z hlavy nevezme (pominu-li pana Alzheimra) |
|
1x 
