Řeknu ti vlastní zkušenost.
Začínal jsem lítat na C-152 a po prvním svezení instruktorem jsem byl zelený jako ufon.  Pokaždé, když jsem do ní potom šel lítat, tak se u mě projevil stejný syndrom, jako u tebe, strach z toho pocitu.
Stačilo jen změnit typ letadla a jsem na tom lépe. Tecnam 92 JS je velmi blízko ULL, tak vím co prožíváš během letu a když to v něm kope jako o život, což není vůbec problém, tak mám po ruce nějaký bonbon na cucání, snažím se odreagovat od nepříjemného šimrání v žaludku a hlavně se nesnažím tomu houpání skákání atd. bránit. Prostě sebou nechávám pohybovat tak, abych zmírnil vlivy na střední ucho na minimum. Někdy dokonce k tomu i něco přidám ten pohyb, aby si tělo uvědomilo, že jsem to udělal já a ne letadlo se mnou. A opravdu pomáhá si zpívat nebo mluvit si sám se sebou (jak to bylo v tom odkazu níže), člověk se pak soustředí sám na sebe, že je blázen. Mimochodem, pak si jen kontroluji, jestli náhodou nemám zaklíčováno. Můžu říct, že to pro mne funguje spolehlivě.
O vlivu slunce "jako ve výloze" raději mluvit nebudu.
Vliv proudícího chladného vzduchu je pro mne velký, ale k nelibosti instruktora. Ono, mám stejně raději chladněji než teplíčko.
V práci sedím na start i na přistání v 99%-tech zády ke směru letu a nijak mi to nevadí. Problém mám ale když sedím normálně jako ostatní. Podotýkám, že jsem vždy až na "ocase", kde to háže nejvíc. Ale pokud cítím, "že to na mě jde", tak pomáhá koukat ven na co nejvzdálenější pevný bod, snažit se nevnímat pohyby a odreagovat se nejlépe kolegyní.
Ale chce to vydržet, tělo si na ty pohyby zvykne a nemyslím si, že by mi v tom nějak vůbec pomohly "blicí" kolotoče. |
|
