Vlivem nemoci mám občas problém zapamatovat si co jsem měl včera na oběd, ale kupodivu ta tvá poznámka mi vytáhla z paměti neskutečné věci.
Naše skupina měla neskutečné štěstí na mistry v druhém a třetím ročníku. Byli to normálně nástrojáři z TATRY s nějakým pedagogickým rychlokurzem. Na oficiální osnovy zvysoka srali, a mezitím co druhá skupina na nás smutně koukala přes plot pilujíc do obbnutí nějaké osnovami schválené šablony, ny celé dva roky fušovali jak diví. Věci co byly nedostatkové, různé ND na auta, pluhy za malotraktor, kování na garážová vrata, gravírované cedulky na domovní dveře, apod. Navíc když jsme si něco vymysleli sami pro sebe, mistři nám sehnali materiál a rovnou se toho třeba dělalo více. Dodnes vzpomínám jak jsem chtěl dát taťkovi (rybáři) formičku na zakrmovací olůvka. Vše jsem si zkreslil, mistr sehnal materiál, když jsme to testovali, sešlo se u toho pár dalších mistrů z jiných oborů a nakonec jsem měl na starosti dva měsíce manufakturu na výrobu licích forem. To byl podle mě nejlepší možný způsob výuky. Z naší skupiny neměl nikdo problémy se ihned uchytit v provoze kam byl po vyučení přidělen. Nástrojáři z té druhé skupiny byli brzy po nástupu do práce přeřazování do výdejen, na jeřáby, VZV apod. U nástrojařiny zůstali snad jen dva z dvanácti. Z naši dvanáctičlenné skupiny pravda do deseti let u řemesla taky zůstali jen dva, protože jeden se po vojně uchytil v nástrojárně na nákupu, další se stal mistrem a později šel do konstrukce, dva kluci šli za velkýma penězma svařovat po světě potrubí, jeden to podepsal na vojně. Jeden šel taky za lepšíma penězma jezdit pro Ovoce a Zeleninu s Avií a další čtyři taky řešili při inflaci v 90 letech lepší finance, ale tam ani nevím jak a kam. |
|
