Má to asi několik důvodů.
1) rozlišovací.
V 50. letech, když jsme ještě měli "mezky" (S-99 a CS99, případně S-199 a CS-199), tak barva kuželu (klobouku) vrtule určovala příslušnost k té které jednotce (letce). Např. červené klobouky (jako ten na krabičce stavebnice od KP) mělo jen 5 mezků ze štábní letky. Jiné byly modré, bílé...
Nebo: žluté a černé "nosy" L-39 docela věrně odpovídají verzi - tedy žlutá = cvičná (C), černá = ostrá (ZA)
Je i mnoho jiných podobných příkladů, např. z dob 2. světzové války, i jinde.
U sovětských letadel (L-29 nejsou sovětská, ale myslím tím vyráběná a lakovaná pro SSSR) to, myslím, taky byl rozlišovací znak jednotky, i když co vím, vyskytovaly se jen dvě verze - nejčastější červená - a méně častá modrá. U bojových ledadel s kamufláží se pro příslušnost k jednotce používala barva taktického čísla, u dvičných stříbrných, myslím ale ještě ne.
Rozmístění (čumák a konce křídel, příp. SOP) je asi z důvodu viditelnosti - možná rozlišení přítel-nepřítel při cvičných manévrech (ale tady vařím z vody)
2) estetický
Letadla aeroklubu Medlánky mají typicky červenobílé nosy a klobouky na vrtulích.
3) technologický
dielektrické kryty radiolokátorů a anténních systému nejsou kryty plechy, ale laminátem. Je třeba použít barvu, která nebudede průchod vnění tlumit - což byl důvod, proč byly kužely sacáku a vrcholy SOP u MiG-21 (a vůbec letadel té doby) tmavozelené a pak kužely u MiG-29 (atd.)
šedé - bez ohledu na to, jak vyleštěný nebo nastříkaný byl zbytek letadla.
Jakékoliv doplnění (případně opravu) těchto mých pozorování vítám.
 |
|
