Osobně bych příště udělal jinak jen detaily. Líbila se mi organizovanost a ukázněnost, takhle velká skupina letadel musí striktně dodržovat dohodnutý plán a to se až na drobné výjimky podařilo, takže se nekonaly žádné hrůzostrašnosti, o kterých občas slyším u piva od svých kamarádů, kteří vyrazí "v houfu" na společný výlet. Za to patří všem zúčastněným dík. Líbila se mi i "dělba práce", kdy část lidí měla určitou záležitost na starosti, taže se ani nedá říct, že by někdo dřel a jiný se jen vezl. Měli jsme ideového vůdce, velitele, štáb i jednoho drába hlídajícího skupinu  Slova uznání mám pro kluky z Cessny 172RG z Aeroklubu Letňany, kteři "svaz" vedli. Perfektní příprava, komunikace a zejména jejich činnost při lokálním zhoršení počasí, k čemuž došlo třikrát. Díky tomu jsme se nikdy nedostali ani do blízkosti situace, kdyby hrozilo nebezpečí rozpadnutí skupiny či něčeho horšího.
Použitá formace, jejíž ideovým otcem byl Milan a kterou jsem následně rozpracoval z literatury podle metodiky RAF, samozřejmě upravenou na naše podmínky, se ukázala pro dlouhý přelet více letadel bez velké zkušenosti většiny pilotů se sevřenými skupinami, jako ideální. Zejména nebyla únavná, což je pro takhle dlouhý přelet životně důležité. Tři roje, červený, žlutý a modrý, červený ve finále sestávající jen z jednoho letadla, vedoucí Cessny, a pak žlutý s modrým o třech letadlech, každý roj v proudu za sebou a oba roje pak vzájemně vedle sebe na úrovni za Cessnou. Každé letadlo ve skupině mělo pak svoje označeni barvou a číslem, čímž se zjednodušila orientace, kdo je kdo a kde má místo. Meli to holt naši předchůdci vymyšlené a jak už delší dobu tvrdím, co se skupin týče, nemá cenu nic vymýšlet, všechno už bylo vymyšlené.
Spaní pod křídlem, chráněni proti větru kabinovkou napnutou mezi křídlem a zemí, byla letecká romantika non-plus ultra. Ale protože jsme už změkčilí pražáci, tak jsem si máloco vychutnal víc, než vanu třetí den na hotelu
Jedno éro zůstalo sice za námi, tekoucí vrtule sice není žádným smrtelným problémem, nelze však než ocenit rozhodnutí posádky odolat přirozenému vábení dotáhnout to domů, a místo toho zůstat na místě a čekat na technickou pomoc.
Jediné, co mě trochu mrzí, byl určitý časový napnelismus, vycházející z našich časových možností, díky tomu jsme jeden velký bonbónek (návštěva Shuttleworth) museli vynechat, a těch několik malých bonbónků, jako unikátní Defiant v Rochesteru, procházející opravou, či restaurovaná stodevítka v Seppe, se ani nestačilo vycucat, jen rozbalit. Stejně tak závěrečný debriefing u grilu a piva, který by byl přijemnou tečkou na závěr, musel ustoupit rozchodu skupiny na svá domácí letiště, kousek před Prahou, protože už nezbýval čas.
A letecký den v Duxfordu? Luxusní jako vždycky, i s počasím. Co mi absolutně nechybělo, byl rachot kulometů, výbuchy a pobíhání "vojáčků", známé zejména z posledních Aviatických Poutí, naopak velice vkusně působili organizátoři, postávající na letové stojánce u letadel nejen v dobových uniformách a civilních oblecích, ale dámy to měly dotažené do dokonalosti i úpravou účesů a výrazným líčením á la 1940.
Takže můj dojem z toho je jednoznačně pozitivní a těším se na další akci
P.S. jsem už celkem starej mazák, kterej leccos s lecčíms a leckde letěl, a máloco mě tedy dojme. Ale skupinový let podél doverských útesů, po přeletu Kanálu, byl pro mě jedním z nejsilnějších leteckých zážitků. Stejně tak přílet zpátky domů, kdy po přeletu hranice od zamračeného Německa se před námi otevřela prosluněná česká kotlina. I ten pohled na pět tři- a pětsedvacetšestek stojících vedle sebe na stojánce či v řadě na plnění byl impozantní. |
|
