nóóó, když teda myslíš... 
letěli jsme v malé skupince doktorů na nějaký investigator meeting, už ani nevím kam to nakonec bylo (asi tenkrát Porto...). No a mezi příletem a dalším letem (Lufthansa, jedna letenka bussines) byla pauza asi 2:30 hodiny. To se zdá docela dlouho a člověk nemá chuť rovnou utíkat k dalšímu gejtu a tam pak dvě hodiny trčet. Ale to je velmi, velmi zrádné....
Když jsme se vykodrcali z chobotu (cabin luggage na 3 dny v ruce - teda na kolečkách, tím pádem kompletně odzbrojený) pokukovali jsme po čísle dalšího gejtu a po krámech, dali si kafe (já miluju dvojité preso piccolo - a to asi byla ta chyba, protože ta syrová ryba cestou z Prahy asi nebyla úplně nečerstvější  ). U kafe jsme se konečně zorientovali a zjistili, že ten gejt je na druhym konci letiště. Času ale (zatím!) byla fůra, tak jsme naskočili na pojízdný chodník - když v tom se ozvala ryba, plovoucí nyní v tom kafi. Zatím žádná krize. Řekl jsem jen - "Jeďte napřed, odskočím si!" a sestoupil z pásu kdesi na půli cesty. Podle toho, jak dlouho jsme už ťapali a jeli (už asi 20 minut) jsem předpokládal, že ten gejt mám někde hned za rohem (byl jsem ve Frankfurtu poprvé ).
Záchody mne zaskočily. Ani ne tak opotřebením a úklidem (evropský standard) jako tím, že tam bylo ležení jakýchsi bezdomovců jen trochu tmavší pleti. Taky to ale mohla být skpinka běženců, především si pamatuju ošoupaná saka na bílých košilích s rozhalenkou, obrovské ošoupané tašky, omotané igelitem (zmuchlané a znova narovnané letištní balicí fólie na kufry), omotané motouzy a sepjaté gumicuky. Ty tašky byly dost všude, byl problém se jim vyhnout a pro objem i překročit. Podle řeči asi Turci. Bylo jich asi 12 - v místnosti s mušlema a taky před kabinkama - a kabinky byly všechny "besetzt" !!! Já jsem optimista, říkal jsem si - třeba se to skupina dělníků vracejících se ze zasloužené odborářské rekreace na Costa Brava - nebo tak něco. Nebo jsou to chudáci, co se dostali do tranzitu a kvůli byrokracii jsou tady už 2 roky, bez dokladů - a tak jim nezbejvá nic jinýho, než infiltrovat záchody a žít z odpadků, číst zahozený noviny a dopisy psát na papírový ručníky. Vizuálně byla tahle verze nejpravděpodobnější.
Na kabinku jsem čekal jen asi 3 minuty, ale bylo jasné, že čím déle čekám, tím menší je možnost myslet na 180° obrátku a hledání jiných záchodů. V kabince tradiční cestovní rituál - kontrola papíru, srovnání cabin kufru, abychom se tam všichni vešli, otření prkénka, spláchnout, papír do odpadu (aby to nešplouchlo, omlouvám se za naturální tón...) - spona, zip, kalhoty pod kolena....! A v tom mi ze saka vypadl pas - rovnou pode dveře a setrvačností zmizel kamsi do prostoru - k těm jejich báglům, pisoáru, prostě těm tureckým bezdomovcům rovnou do náruče!!!!!!!
Ježišmarjá! jeden z nich teď má propustku do Německa a teď budu po záchodech v tranzitu žít já!!!!!!
No ale v té vteřině již nešlo nic jiného, než dosednout, pakliže jsem nechtěl své okolí brutálně kamuflovat....
Co teď? Dvířka kabinky se otevírala dovnitř, ale co udělají ti pravděpdobně veselí, přátelští, bodře hlaholící, ale přece jen transkulturálně odlišní občané, když na ně vtrhne obrýlený chlap v kvádru, s kravatou a holou prdelí????
Zvolil jsem kompromis. Mám sklon k buddhismu a tím pádem fatalismu, tak jsem se snadno smířil s faktem, že TEĎ teda dělat nemůžu NIC - a už tehdy jsem se musel sám sobě smát.
Po první vlně vyprazdňování jsem provedl ČSOJ (částečnou speciální očistu jednotlivce), podržel jednou rukou gatě, natočil se bokem a ohnul v pase (aby bylo místo na ty dvířka a abych aspoň trochu šosem saka zakryl to, že ty gatě přece jen nejsou úplně nahoře) - a rychlostí rozbíhajícího se nosorožce vytrhl dvířka ze zámku, pravou pustil gatě a hrábl do prostoru, tam, kde jsem tušil, že mohl přistát můj pas, to už mi dvířka odkrývala pohled - napětí zlomku sekundy - bude tam nebo nebude??? - Byl tam! a já jak po něm hrábnul, tak jsem ho chyt - už dost vykloněnej z tý kabinky (jak jsem se bál, že mi ujede noha - nebo vyjedou z levačky ty dvířka - a já že padnu po břiše mezi ty Turky!) - pak švih zpět, bouch dvířka spolu s dosednutím - a ocáknutí potu z čela, byl to prostě výkon.
Přestože turecky nerozumím ani slovo, nebylo možné přeslechnout, že v té čtvrtsekundě mé akce (déle to určitě netrvalo), všichni okamžitě zmlkli, rázem změnili zřejmě všichni téma na to jedno - a spolu se zaklapnutím zámku jsem se stal jejich jasným favoritem.
Pak se ozvala ryba podruhé - a já nerušeně dokončil to, proč jsem tam vstoupil, v tu chvíli jsem ale absolutně, absolutně nemyslel na čas, číslo gejtu, boarding time... Ta úleva!!!
Došlo mi to za chvíli, to bylo do odletu 35 minut. Dlouhá doba - si člověk řekne. ÚSOJ (úplná...), ven z kabinky, umýt ruce, úsměvem odpovídat na projevy přízně svých fanoušků - a ven do chodby. I to bylo jen pár sekund. Cesta na gejt trvala ve skutečnosti ale dalších asi 15 minut.
Grupa doktorů už v klídku dřepěla v letadle, jen má ségra (která je perfektní a nikdy by mě nenechala na holičkách) celá bledá stála za rámem security check, syčela na mne "kde seš??!" - a měla jednu nohu ve skleněných dveřích chobotu - připravena se obětovat, kdyby LH chtěla letět beze mne. Za mnou už jen klaply dveře gejtu - a zbytek pak byla jen tuctová pracovní cesta.
|
|
