Dáš si to do počítače, všechno vypadá jasně a najednou se před tebou objeví dráha. Podle mapy máš na tu správnou ještě 5nm, ta co je před tebou je sice jen 2nm, ale vidíš prostě jen tu před sebou a sedáš. Get-there-itis, Easy option, confirmation bias. Říkej tomu jak chceš, pro ty co tam seděli to bylo v tu chvíli úžasné, správné a jediné řešení. Možná jim šestej smysl říkal - sakra, něco není úplně ok, ale co to je? Jenže ten smysl letí spolu s nima pořáď těch třeba 130kt a klesá 700 stop za minutu...
Všechny tyhle chyby vypadají z křesla naprosto nepochopitelně. I v cruise před zahájením klesání vypadají při briefingu nepochopitelně, vždyť máš k dispozici tolik technologie a všechno je tak jasný. Ale pak ti svítí slunko do ksichtu, v blbej moment na tebe mluví ATC, jsou hodně turbulence, honíš rychlost při drobným windshearu, máš nestabilní přiblížení, na poslední chvíli děláš landing checks a najednou se před tebou vyloupne krásná dráha...
Šedá je teorie, zelený strom života. Neříkám že je to omluvitelný nebo nedej bože běžný dělat takový věci, ale je to rozhodně pochopitelný a vetšinou i snadno vysvětlitelný. Piloti jsou taky jen lidi a lidi dělají chyby. Všichni. Dokonce i třeba 6 lidí zároveň (2 747 nedávno nad Skotskem). Dokonce i ti dokonalí pilot-gods. Tak to prostě chodí. Bojovat se s tím dá, zvítězit nelze  Lze jen postavit systémy a postupy, který na chyby umí reagovat bez vzniku mimořádné události. |
|
