S tímhle vším jsem se za těch devatenáct let na letištích a u letadel setkal. Moje pointa není v tom, že bych namistrované mladíky bůhvíjak obhajoval, ale v tom, že vina leží i na nás a tedy s tím bručením bychom měli opatrně.
Ano, pravda je v tom, že hlavní tíha tohohle "srovnávání" leží na pilotech a instruktorech mezi Kristovými lety a padesátníky. Uz jsou dost staří a zkušení na to, aby byli bráni vážně, ale ještě nejsou bráni jako "staří páprdové" a mají sílu. Jenže takových je ve všeobecném letectví málo, většina se v tomhle věku vrhne plně "do života" a k malému létání se vrací až jako starší. A pak je tu další problém - občas se někdo samovolně pasuje do role boha-srovnávače, napíše si svůj předpis JÁ 1.1. a své role zneužívá. A i s tím jsem se párkrát setkal. Smutný příběh.
Takže rezultát z mé strany: vina, že nějakému mladíkovi to frackovství vydrží i do pozdějších fází výcviku, leží i na instruktorovi, který ho buď příliš odbyl, nebo mu ego naopak masíroval, anebo si říkal "počkej, oni tě jednou srovnaj". Kdo? Oni? Ti výše? Při výcviku IFR? Při CPL? Při typovce? To každý čeká, že to udělá ten další? Ano, funguje to tak a pak se bohužel čeká na to, že ho srovná až pracovní proces. Tímhle jsem jako začínající kapitán strašně trpěl, žasnul jsem, co za nevyformovaná a namasírovaná ega ty školy někdy vypustily. Ne každý zahájí výcvik s náskokem jako my, kteří jsme léta dětství a dospívání proleželi v leteckých knihách a časopisech či na kroužcích a k jistému "předformování" už docházelo. Do výcviku může přijít i někdo, kdo je nepolíbený, a je to právě i o tom, že se kromě "kniplování" naučí i těm nutným vlastnostem, včetně určité pokory a repektu. Není to snadné, já vím. Jak jsem ale překročil třicet let, pet tísíc hodin a stodeset kilo, tak se to trochu zlepšilo  |
|
