Standardní postup pro použití autopilota závisí na konkrétních postupech aerolinky. Boeing doporučuje nejméně 500ft AGL a mít letadlo stabilizované v pitch/thrust a vytrimované. Pravidlem (i když ne nutností), je mít nejprve vybrané režimy (HDG HOLD, HDG SEL nebo nejčastěji LNAV a LVL CHG, V/S nebo nejčastěji VNAV) a pak až teprve zapínat autopilota. Pokud se to dělá naopak, autopilot se zapne ve stabilizačním režimu (HDG HOLD nebo ATT a V/S), což není úplně optimální, zvlášť když člověk nedává pozor...U nás máme např. podle SOP postup v 400ft AGL lateral mode (většinou LNAV) v 1500ft AGL - climb thrust, VNAV, Center CMD. Samozřejmě to ale není nutnost, bez autopilota můžeš letět libovolně dlouho, klidně celý let.
Používat autopilota dřív než podle výše uvedených SOPs a/nebo bez předem zvolených režimů je občas potřeba, hlavně v různých situacích, kdy se po vysazení jednoho motoru řeší kvůli okolnímu terénu emergency turn. Člověk ale musí vědět co dělá a následně modifikovat režimy.
Pro použití autothrust je pak standard mít na MCP panelu A/T switch na ARM, na TMSP panelu vybraný TO (ve stupních C) a CLB (nic, 1 nebo 2) derate, podle příslušných performance výpočtů pro vzlet a stoupání. To zajistí, že pro vzlet bude použitý autothrust (asi jediná výjimka, kdy Boeing doporučuje použití manuálního řízení a zároveň autothrust) s příslušným derate. Postup je pak takový (opět závisí na dané aerolince, popisuju naše SOP), že po potvrzení povolení ke vzletu PF hlásí "set 1.2" (u 767 "set 70%"), PNF nastaví daný EPR výkon, nebo N1 otáčky a až se motory ustálí na zvoleném výkonu hlásí "stabilized". Načež PF hlásí "EPR" (u 767 "N1") a zmáčkne příslušné tlačítko na MCP. Tím se aktivuje daný režim autothrust, thrust páky se automaticky posunou na nominální hodnotu a na EADI FMA se jako potvrzení rozsvítí "EPR" nebo "N1", které se pak po dosažení rychlosti 80kt změní na "THR HOLD". |
|
2x 
