Tak mě soudruh Nosov poznamenal v obojím slova smyslu.
Když jsem Neználka na měsíci četl poprvé (tak nědky v sedmi/osmi letech), tak jsem mu fandil jako blázen a byl jsem pionýr srdcem i duší. Když jsem ho četl podruhé (tak někdy kolem osmnácti), potácel jsem z extrému do extrému mezi šílenými výbuchy smíchu a momenty hrozivého mrazení v zádech, jak daleko může propaganda zajít. Takhle od mala vymejvat mozek je zrůdnost největšího kalibru.
