On už to asi nejlíp popsal Hoaker. Na rovinu řeknu, že navrhováním se nezabývám a společné s tím mám pouze to, že jsem prolezl strojní průmyslovkou v oboru strojírenství a pár let pracoval jako technolog. Nicméně během svého zájmu o létání a letadla jsem lecos prostudoval a utvořil si jakýsi svůj laický názor a nedá mi to, abych ho sem neplácnul.
Extra pro tebe, Toníku 
Jak už bylo zmíněno, na počátku tvorby letadla je zadání. Snad až na výjimky v podobě sportovních letadel se zadání týká zejména praktických věcí jako je dolet, rychlost, dostup cestovní výška, hmotnost neseného nákladu, počet cestujících a spousta dalších věcí. Troufám si říct, že jestli bude letadlo hezké na pohled vlastně ani nikoho nezajímá, protože už jenom pouhé splnění náročného zadání tak, aby výsledný stroj splňoval všechna specifika, dal se vyrobit za přijatelnou cenu (velice důležitá věc) a nebyl příliš náročný na údržbu, je tvrdým oříškem. Proto také i dnes, v době vyspělých počítačových nástrojů trvá vývoj letadla několik let.
Je tedy věcí cti a osobního vkusu každého konstruktéra, zda při návrhu letounu přihlédne i k estetické stránce. Těžko ale některý řekne svému šéfovi "sice se tam vejdou jen dvě třetiny lidí a dolet bude poloviční, ale koukněte, šéfe, jak to má pěkně štíhlej trup a křídla a vůbec jak to má pěkný tvary. Skoro jako vaše sekretářka, když jsem ji viděl tuhle na vaší jachtě."
Kdyby tenhle konstruktér navrhoval třeba zrovna F-117, asi by dost pohořel. Zadání totiž znělo na letoun s minimálním radarovým odrazem. Obětovala se rychlost, ovladatelnost, dolet i nesená výzbroj, přičemž letadlo je hrozivě nákladné.
MiG-29 nebo Su-27, to je jiná kategorie. Jsou to stroje určené pro manévrový vzdušný boj a důraz je kladen zejména na obratnost. To, co se může zdát zásahem estéta je ve skutečnosti geniálním využitím znalostí aerodynamiky.
Dva motory, z důvodu dostatku tahu pro vysokou rychlost i akceleraci, navíc je to bezpečnější v boji (možnost doletět na jeden motor), mezi motory nosný trup (místo pro dostatek paliva, zvýšení vztlaku), vírové přechody před křídlem a dvojitá svislá ocasní plocha pro stabilitu při nízkých rychlostech...
Co se podoby strojů různých mocností týče, vysvětlení je jednoduché. Aerodynamické zákony platí pro každého bez výjimky, jedno zda nad hlavou mává hadrem s hvězdami a pruhy nebo se srpem a kladivem. Špionáž samozřejmě fungovala též a občas se okopíroval i celý stroj.
Například sovětský Tu-4 byla přesná kopie americké B-29, která se Sovětům dostala téměř nepoškozená do rukou. Okopírovali ji do detailů, údajně i včetně motorů.
Nebo Mi-28, tam si vzali konstruktéři za vzor koncepci amerického Apache. Ale Concorde a Tu-144, tam se nedá mnoho nového vymyslet. Dopravní stroj s cestovní rychlostí dva Machy a doletem několika tisíc kilometrů se musí tvarem velmi příznivě přizpůsobit zákonům přírody. To stejné platí pro raketoplány, tam je to snad ještě striktnější. Rusové sice převzali osvědčenou koncepci amerického raketoplánu, ale tvary už jsou dány aerodynamikou.
Sojuz a Apollo mají opět společnou koncepci. Startují pomocí nosné rakety a vlastní loď se skládá ze dvou modulů. Přístrojového, kde je hlavní motor lodi, baterie, přístroje, a zásoby kyslíku a modulu pro posádku, který má jen nejnutnější vybavení a vrací se na Zemi, zatímco přístojový modul se po navedení lodi na sestupovou dráhu odpojí a shoří v atmosféře.
Obě kabiny využívají pro sestup nižšími vrstvami atmosféry padáku, jen Apollo přistává do moře a Sojuz na zem. Možná i z toho důvodu se liší provedení kabin. Kuželová kabina Apolla bude zřejmě stabilnější na moři, kulový tvar kabiny Sojuzu je zase zkrátka nejvýhodnějším tvarem pro vzdorování tlaku, ať vnějšíno nebo vnitřního. Ale spíš to všechno bylo opět v rámci snahy co nejlépe splnit požadované parametry (vnitřní prostor, odolnost, bezpečnost při přistání, náklady na výrobu...). |
|
