Kdesi mi pípá mobil a tak rychle vyrážím z letištního baru a za chůze pracně lovím v kapse. Cestou na verandu raději ani nepohlédnu na leteckou mapu republiky, kterou jsme nedávno vylepili na stěnu místnosti pro piloty. V baru za mými zády totiž sálají kamna, ale venku vládne "českolipský podzim". Před hangárem se válí mlha, sychravý vítr cloumá anténou staniční radiostanice a barometr na věži ukazuje čísla, jakoby se styděl za svou pouhou existenci. Počasí, že i vrány chodí pěšky. Dnes tedy létání nehrozí, bleskne mi hlavou. Smutně se rozhlédnu a zmáčknu na mobilu zelený knoflík.

"Ahoj, Vašku, nechtěl by ses dneska proletět na Blaníku?" To je ono! Můj velký přítel Vláďa Stoje mne zve k sobě na počítač. A jako vždycky pro mne má jistě připravenu nějakou lahůdku! Využívá totiž občas mých nevelkých leteckých znalostí, zkušeností a známostí, které jsou provázeny mírnými zkušenostmi počítačového létání. Času i peněz je málo a tak, když jsem zavřený v akváriu nemocniční služby, přežívám chvíle, kdy nemusím zběsile pracovat, pomocí počítače. Nahrazuje mi to, že nemohu být v aeroklubu. Nějak mne ale neberou vojenské mise, rád si na počítači trénuju to, co si mohu za týden či čtrnáct dní odlétat naostro, a právě k tomu mi Vláďa dodává nezbytné pomůcky a nástroje - podrobnou scenérii okolí našeho letiště, špičkový model naší nemocnice pro lety záchranářského vrtulníku, Cessnu 152 co jsem s ní létal na Mallorce a podobně. A dnes je navíc počítačové létání opravdu to pravé, protože jak vidím, podzim je v plném proudu, naše letištní plocha je mokrá - a ke skutečnému létání se budeme moci vrátit asi až tak koncem ledna.

"Potřebuju, abyses trochu prolétl a řekl mi, jak se ten Blaník chová - jestli je to podobné tomu skutečnému" upřesňuje pak doma Vláďa. Má totiž od kamaráda Milana Lisnera zkušební verzi světoznámého celokovového cvičného kluzáku české provenience L-13 Blaník pro Flight Simulator 98. "No to by nemělo zas být tak těžké," myslím si v duchu a spouštím se na židli u jeho psacího stolu níž a níž, jak jsem zvyklý v mém (opravdovém) milovaném plechovém příteli Blaníku. Oči rovnám do horizontu obrazovky a prsty nohou hledám pedály (v tomto případě pedálky) a cloumu joystickem mezi krajními výchylkami, abych si zvykl na poměrně tuhé pružiny, které svou neutralizací možná vyhovují formuli F-1 či Fighting Falconu F-16, ale běžnému sportovnímu éru bohužel nikoliv. Sehnat k dobrému leteckému simulátoru vhodnou konzoli je těžké (asi by to chtělo trochu "zbastlovat", jestli se na tom má jen létat - už jsem to Vláďovi navrhl). Tak. Zalétávače jsem nikdy nedělal, na to ještě nemám, ale různá přezkoušení s inspektorem, pilotky, nácviky - to už jsem zažil mockrát - a vždycky to (na Blaníku) mělo stejný průběh. Na razítku inspektora je pak napsáno "Periodické přezkoušení pilota kluzáků" a říká se tomu "perioda". Takže toho se budu dál držet. Budu se snažit nepsat o problémech pedálů a joysticku příliš, ale asi se neudržím beze zbytku.

Nožní řízení, ruční řízení, přístroje, pasy, kabina, vyvážit, brzdy, klapky, vypínač lana, signál pomocníkovi u křídla a zahlásit napínat. Důležité úkony před startem - katechismus, který proletí hlavou každému pilotovi, jak zapadne do sedačky kluzáku (tedy - měl by). Řízení se zkouší do plných výchylek - a tenhle model - to je lahůdka - všechny plochy se hýbou, takže mohu všechno kontrolovat pohledem zevnitř i zvenčí, tak jak jsem zvyklý, když v éru sedím sám, nebo když před startem sleduji jiného kolegu.

Palubní deska je u počítačového Blaníka zatím trochu nezvyklá - tvar a barva je perfektní, ale rychloměr ve statutárních mílích se vymyká veškeré mé praxi. Na "noty" - tedy uzle - si už pomalu začínáme zvykat a "fíty" už bychom měli mít v malíčku několik sezón. Ale naši aerokluboví dříči blaníci mají často na zadcích svých "budíků" nápis "Mikrotechna" přelisovaný přes bývalý válečný "Winter" či "Fuess", takže pořád v klídku odečítáme výšku v metrech, rychlost v km/h a termiku či opadání v metrech za sekundu. Zatáčkoměr a příčný sklonoměr je na počítači také typicky západní, přece jen pro Blaníka dosti nezvyklý. Pravidelně ve středové ose desky umístěný kompas (nahoře na přední desce a dole na zadní a většinou už i se ztracenou otočnou růžicí) tu chybí zcela, zatímco ovladač palubní radiostanice je pro našince v palubní desce zcela exotický - navíc je v simulátoru nefunkční. Na zaslepení kulatých děr po budících černým plechem jsme zvyklí. Palubní deska by tak chtěla trochu doladit - počeštit budíky by bylo velmi příjemné. Táhlo vypínače lana je v Čechách bez výjimky žluté (v Německu a Holandsku taky) a ne oranžové, to by taky chtělo přebarvit. Ale to vše je jen kosmetika, když jsem létal v Holandsku na ASK-13, měl jsem na orientaci v cizích budících před startem asi 90 sekund - a pak to šlo ráz na ráz, zvykl jsem si až v termice.

Dál: vztlakové klapky - tady na počítači jsou jen dvě polohy, v Blaníku fakticky táhnu pákou tolik, kolik potřebuju. Skutečné "vztlaky" nemají žádnou určitou mezipolohu, na start se dávají klapky "napůl", ale ve skutečnosti se páka nechá tam, kde klapky začnou držet vlastním třením tyčí a ložisek - to je asi v půlce dráhy. Po odjištění mají jinak tendenci otevírat se vlastní vahou. Pak mezi 100 až 110 km/h rychlosti, což je hned po startu vlečné, se z této polohy zavírají. Aerovlekový start je svižný, tak je to obvykle ryc - a hotovo. Piloti si proto při startu ruku z páky klapek ani nesundávají. Na přistání se pak po 3. okruhové dávají klapky "plné", to je co to jde, až na doraz, přes všechny odpory. U Blaníka se vztlaky nezamykají, protože v poloze "plná výchylka" drží vlastní vahou, aerodynamickými silami a navíc už i zmíněným třením. Asi by to přece jen chtělo i tady na počítači tu mezipolohu přičinit.

Chybí mi tu taky indikátor stavu podvozku, ve skutečném Blaníku se to pozná podle polohy páky. Teď to ještě nevnímám, ale později při létání mi to bude sakramentsky chybět.

Start i aerovlek jsme odbyli pomocí "select flight" a už jsme mezi termickými kumuly 5000 fítů MSL, což je asi 4100 ft AGL (asi 1300 m nad letištěm - létáme totiž "doma" v České Lípě) a to je bohatá rezerva na periodu, kterou ve skutečnosti obvykle létáme z 900 až 1000m AGL. Zkontroluju rychlost podle horizontu a perspektivy, trochu vyvážím a Blaník letí sám. Tak jak jsem na to zvyklý a jak to mám rád. Dojem teď odpovídá asi 80 km/h, což by měla být ta správná rychlost. Rychloměr ukazuje 45 MPH - fixuju si v duchu polohu ručičky a teď nepřemýšlím nad rychlostí. Porovnávací tabulku rychlostí naměřených a přepočítaných uvedu na konci povídání.

Znovu důležité úkony - teď "před pády a vývrtkami" - a tady jen pro osvěžení (a pokochání se pohledem na pohyby kormidel): vyvážit na neutrál, brzdy, klapky - zavřeny, zajištěny, kabina (totéž), větrání - zavřít, nožní a ruční řízení - volnost výchylek (to zavlnění miluju), pasy (hledám je marně), upevnit volné předměty a už: výhledová zatáčka 360 stupňů, poslední kontrola výšky a hlášení do rádia o začátku vývrtek. Tak tady se ten FS Blaník choval spořádaně, jen při vyvažování má tendenci po chvilce uplavat jakoby zpět do původního sklonu. Na skutečném Blaníku se pohne páčkou (vysloveně cítím jak táhnu drátěné táhlo) a výsledek absolutně okamžitě cítím na kniplu i vidím na horizontu, jak se Blaník šine čumákem nahoru či dolů. Na počítači samozřejmě na kniplu necítím nic, ale čekal bych, že hýbnu "trimem" a změní se poloha k horizontu a rychlost. Horizont mi tady ale stále někam utíká. Ve skutečném Blaníku hýbu při vyvážení maličkým flettnerem na výškovce v okamžiku, kdy mám knipl v určité poloze, odpovídající režimu (sklon, rychlost). Po vyvážení mi knipl změkne v té pravé poloze a drží se tam. Na PC-Blaníku se mi ale joystick díky pružinám vrátí do neutrálu - a tak asi (podvědomě) znovu natlačím (nebo přitáhnu) - už míň, protože jsem vyvažoval - a situace se opakuje. Po 3-4 schodech tak vyvážím tak jak potřebuju. Nebo je to všechno jinak a počítač si sám dokalibrovává joystick při dlouhé stejné výchylce, kterou považuje za vadu? Občas mám spíš tento druhý dojem, ale pomalu si zvykám. Třeba by to bylo lepší na joysticku s feedbackem - nevím, ale zpátky do Blaníka!

Utekla chvilička - ještě točím výhledovou zatáčku a hledám na horizontu výrazný orientační bod - to je důležité, aby byla vývrtka hezky vybraná, inspektoři mají rádi, když směr vstupu je stejný jako směr vybrání - třeba i po 3 otočkách (to už je pak pěkný hukot!). Pak trochu tahám nos nad horizont a sleduju rychlost. Podle poměrů velikosti oblouku by pádovka měla být tak na 40 až 41 MPH, takže kousek před tím, když klesne asi na 42-43 MPH energicky šlapu nohou - nejdřív vlevo - a v okamžiku, kdy nos Blaníka maličko poklesne, dotahuju svižně knipl na břicho (joystick na doraz). Zázrak! Blaník se poctivě přetáčí, zhoupne a roztočí docela typickým způsobem. Jo, tohle je vývrtka.

Rotace se zdá o trochu pomalejší, než ve skutečné vývrtce, mám čas kouknout na rychloměr, ale rychlost se nezvyšuje, takže do spirály nepřepadávám, to by bylo zlé. Ve vývrtce jsou rychlost, klesání i úhlová rychlost (rotace) a tím pádem i násobky přetížení po nějaké chvíli stálé. Vývrtka je tak vlastně celkem spořádaný režim (myslím u Blaníka, není to u všech letadel stejné, například Me-109 po třech otočkách začal zrychlovat a z vývrtky už nešel vybrat!). Spirála ale zrychluje rotaci, roste rychlost a stoupají násobky a síly v řízení, a tak dřív než řekneš: "himlhergot, je to v pytli", překročíš obálku násobků a můžeš ulomit křídlo, nebo nemít dost síly na vybrání. Do spirály se spadne, když nejsou křidélka při vývrtce přesně v neutrálu, nebo když se do vývrtky spadne ze zatáčky. Jen málokterý z inspektorů zachová klidný hlas, když upozorní žáčka či pilota, že udělal tuto chybu a když pak navíc pilot chce dotočit v tomto režimu celou otáčku, je jisté, že inspektor sám zasáhne do řízení a myslí na kruté fyzické tresty, kterými by pilota počastoval po přistání, kdyby mohl, poté, co mu alespoň podupe průkaz způsobilosti.

Tahle vývrtka je ale spořádaná - chystám se vybrat ve směru po paměti (orientační bod na obzoru je teď nad hlavou - pochopitelně na počítači mimo obraz monitoru - v Blaníku jsem proto zvyklý létat vývrtky se zakloněnou hlavou, to je pro udržení orientace nejlepší). Energická noha kontra - a FIJÚ... Blaník se točí ve vývrtce na druhou stranu. To bylo nějaké rychlé! Když se přežene noha nebo nepustí přitažený knipl, může se i ve skutečnosti přepadnout do druhé vývrtky, nikdy ale ne takhle mžikem, Blaník se rozšafně překulí. Vybírám nadivoko zacloumáním všemi kormidly (obdoba lomcováku - skutečný Blaník by asi odpověděl tím, že by se mu v pásnicích hlavního nosníku křídla poroučely nýtky - tohle lze skutečně jen na počítači!) a ustaluji kluzák v horizontálním letu. Že bych nezvládl práci na pedálech, které nejsou navzájem propojeny? - výška je dobrá, tedy znovu - rychlost 45, nos jemně nad horizont (pozor na křidélka!), rychlost 42, naplno noha - a vyšlápnout (teď doprava) a vzápětí dotáhnout. Opět se přede mnou točí pole a já pomaleji povoluji jeden pedál a současně prošlapuji druhý, rotace se zastavuje, rychle špičkami "drk" zpátky na neutrál a současně povolit knipl. Hlídám rychlost - nesmí se mi rozběhnout v žádném případě nad 160 km/h (sakra, kolik by to bylo majlí - dvakrát cestovka - odpovídá to teď asi 90 Kt, to je 100 MPH! - a to by čisté vybrání nemělo být moc přes 120-130 km/h) - vychází to a Blaník vyplavává z přebytku rychlosti část metrů, které ztratil při vývrtce. Teď bylo i vybrání pěkné, přece jen jsem minule asi udělal chybu já. Je to velký rozdíl, když člověk necítí přetížení a má řídit jen podle vizuální informace. Právě u počítače se potvrzuje, že největší cit pro létání musí mít pilot kluzáku "v zadku".

Od radosti jsem zbytek letu prokroužil, termiku jsem nenašel a vesele jsem přistál do pole. To si ve skutečnosti pochopitelně nedopřávám.

Znovu "select flight" a znovu do lopoty. Znovu vývrtka, tentokrát zkouším 2 otáčky, směr mi nevyšel, ale jinak celkem dobré. Celkový dojem je především z pomalejší úhlové rychlosti otáčení - možná, že ale jde skutečně jen o dojem, vyvolaný absencí přetížení.

Takže další prvek - ostrý pád. Na vyšší rychlosti (může být 100-120 km/h, tady to letím asi rychleji - 55-65 MPH) přitáhnu nos plynule, ale energicky nahoru, až horizont zmizí kdesi za palubní deskou. Nestihám přepínat pohledy do stran, takže nevnímám úhel náklonu (ve skutečnosti by to mělo být 45-60 stupňů). Pak je přetažení tak velké, že se proudnice z profilu utrhnou. Počítačový Blaník se nezaklepal, jak bývá zvykem, ale poslušně začal klopit nos - a pro mne to byl signál k dotažení kniplu na doraz k břichu (pozor ale ! ve skutečnosti v okamžiku této fáze pádu - tedy překlopení, indikovaná rychlost klesne, ručička rychloměru musí kus spadnout. Tady na PC trčela na stejné rychlosti, jakoby se nic nedělo). Rychlost klopení se nejdřív zvětšuje, nos přelítne horizont ale pak se Blaník sám zastaví v ostrém směru skoro střemhlavého letu. Kratičkou chvilku po zastavení se už rozbíhá - potlačuji kratičce knipl (v tu chvíli ve skutečném pádu rychlost naskakuje - tady na PC jen pomalu roste) a já plynule tahám, aby se ručička rychloměru nevyšplhala k 90 MPH, to by byla ostuda. Musím to ale zkusit znovu a ještě jednou, protože přes tupý rychloměr je dojem z poklesu nosu kluzáku, překlopení a pak rozběhnutí čisťounce ve směru onoho ostrého úhlu opravdu PER-FEKT-NÍ !

Trochu mi tu vadí pružiny na joysticku, protože k pádu patří absolutní ztráta sil na kniplu - pilot musí zcela citlivě střídat silný a razantní úchop celou dlaní při přitahování na rychlosti až do odtržení proudnic s rychlou změnou na držení jen 2 až 3 prsty při dotažení na břicho (to knipl plave v prázdnu a je třeba mít jemňoučký cit, abych tam "nevrazil" křidélka), následované pak "tříprstým" potlačením a pak znovu plynulým přitahováním plnou dlaní při vybírání střemhlavého letu. Tuhle nádheru bohužel (zatím?) PC neposkytuje.

I přes tři ostré pády máme výšky dost, takže zkouším další prvek - mírný pád. To se jen maličko přitahne nos nad horizont (15, max. 30 stupňů) a čeká se, až se rychlost vytratí sama. Protože rychlost klesá, musí se při tom plynule přitahovat aby se úhel sklonu nosu udržel stejný. Knipl v ruce postupně měkne, ale nedotahuje se až nadoraz. Celý mírný pád je tak záležitost "tříprstá", když se letí čistě (a někdy dá práci takhle jemně éro "dudlat" a nevrazit tam ani nohu, ani křidélko, ty tam ale být nesmějí). Na pádové rychlosti se Blaník (skutečný) zatřese a nos poklesne pod horizont. Hned jak se dá nos do pohybu dolů se knipl povolí (jen trochu, nemá se potlačit) a počká se, až se kluzák rozběhne sám. Na 80-85 km/h se pozvolna přitahne a na větší rychlost nechá kluzák rozběhnout jenom opravdový pilot-rumpál.

Poslední pád (spíše nepád) je takzvaná "zábrana pádu". Ten začátek je stejný, jako u mírného pádu. Ale knipl se tentokrát potlačí hned, co začne Blaník klepat křídly (ještě než nos poklesne - to se musí stihnout!). Zkouším to i na PC, ale tady vysloveně chybí feedback. Bez zaklepání kniplu nebo třesení sedačky (chvění kluzáku před pádem je vzrušující pocit, musí se zažít) je to takhle jenom nahoru - dolů, maximálně se zapískáním červeného nápisu "STALL", které jsem po předchozích brikulích už přestal úplně vnímat.

Ještě jedna věc mi chybí - jeden pád jsem opravdu vybíral "v keřích" - a Blaník neprosedl !! Prosednutí je velmi typická vlastnost, závislá na hmotnosti, rychlosti, poloměru oblouku vybrání, na štíhlosti křídel a podobně a pilot s ním musí počítat - zejména při přistání. A absence prosedání je pro mne synonymem kosmických stříleček, kdy se deltaplány tváří jako letadla, přestože s nimi létá hned napoprvé každé batole. Zdálo se mi (nebo mi jen chyběla ta géčka a tlak zadku do sedačky?), že počítačový Blaník skoro neprosedá?

Už jsme zase dole, takže zpátky do kumulů a zkusíme zatáčky - uvádění, ustřeďování, ostré zatáčky, zatáčky do směrů, změnu smyslu zatáčky - a pak bychom mohli zkusit pád do vývrtky v zatáčce - to je taková lahůdka, kterou chtějí od pilotů inspektoři, kteří už mají asi zaopatřené velké děti.

Takže zatáčky. Vezmu za knipl (pardon, joystick) a nejdřív mi připadá, že se Blaník do zatáčky klopí strašně rychle, bez rozvážného zaváhání, které je ve skutečnosti u Blaníka tak krásné. Po zakvrdlání křidélky (stickem) sem - tam sebou Blaník mává jako netopýr při průletu mlázím. Sakra, přece to není ultralajt! Asi to bude v silách na kormidlech a na skutečné páce, které tady chybějí - nebo možná na rozložení hmot modelu - plechová křídla taky něco hmotí. Kolem příčné osy ale Blaník klopí úplně spořádáně, se setrvačnostmi jako ve skutečnosti. Zkouším to znovu, jemněji na křidélka, a je to lepší. Zatáčky mi ale pořád nějak nejdou. Ve skutečnosti má zatáčka dvě hlavní fáze - uvedení (to se skoro současně dají kniplem křidélka a hned k tomu noha na stejné straně) a vedení - to se od obojího ubere, když se blaníček po prvním impulsu kormidel poslušně roztočí. Pak se nos kluzáku vede po horizontu, náklon se hlídá křidélky a kulička sklonoměru se honí nohama, aby byla mezi ryskami. Jen pak je zatáčka aerodynamicky čistá. Rychlost musí být po celých 360 stupňů stejná - a hlídá se spíš podle polohy nosu k horizontu, než podle budíků.

Tady mi ale kulička, mrcha, utíká hned sem, hned tam, vždycky když jí nohou zaženu tam, kde má být - tak aniž by kluzák změnil polohu, kulička za chvíli začne uplouvat. Ahá - je to tu zas! Ustálený pohyb s trvalou výchylkou joysticku i pedálů se asi počítač snaží sám vycentrovat. Je to trochu jiné, než ve skutečnosti, kde když se výchylka na kormidlech dá, tak tam je, ale dá se na to zvyknout.

Ještě ostrou zatáčku - utaženou! Vstupuje se do ní na větší rychlosti (tak 90 - 110 km/h) a urychluje se přitažením výškovky, jako ve stíhačce. Nohou se pak honí nejen kulička, ale i sklon nosu nad horizontem, kormidla jsou trochu jako prohozená. To docela jde, ale pozor zase na rychlost, ve skutečnosti má utažená zatáčka nějaké to géčko a nýtků v pásnicích by nám mělo být líto.

Zkouším 360 doleva a hned přetočit na 360 doprava. Při ostrých zatáčkách se knipl i pedály táhnou, jako by byly v medu s pískem, než v letním vzdoušku, vysloveně je to fyzický úkon. Navíc Blaník při srovnání vyplave - musí se kratičce natlačit. Hned po "uvedení do zatáčky o opačném smyslu kroužení", tak by to řekl inspektor, se musí svižně přitahnout.

Tady přece jen asi chybí nějaká hmota a setrvačnost - a určitě taky feedback. Blaník se vesele překlápí z jedné strany na druhou a přitom nevyplavává a nepoklesává. Setrvačnost dopředného klopení, která je tady na PC věrná, nestihne sledovat tak rychlou změnu. Přechody jsou snazší - ale nejsou docela věrné.

Zatáčku do směru nezkouším, digitální kompas netrpí zavlečením střelky (a jiný tu není).

Pak ještě pár metrů zbývá a tak zkouším pádové rychlosti - nejdřív zatáčka, přitahuji s nohou - a pád přichází už na 50 MPH, to jsem tak brzy nečekal. Vybírám, rovnám a zkouším čistou pádovou rychlost v "letové konfiguraci" - to je se zataženým podvozkem, ale bez klapek, bez brzd. Tahám nos polehoučku nad horizont a očima fixuji ručičku rychloměru - pád přichází na 42 MPH. Znovu, tentokrát s podvozkem, ale i se vztlakovými klapkami - Blaník plave až na rychlost 40 MPH. Vzájemný poměr rychlostí a celkový dojem je velmi podobný skutečnosti. Několik desítek metrů nad zemí (to je nekázeň - ve skutečnosti bych si zcela určitě takhle nabil tlamu!) zavírám vztlaky a vytahuji brzdy (spojlery). To by se ve skutečném letadle stát nemělo, ale občas člověk hrábne vedle - a špatná páka tak může být kormidlem do pekla... Blaník se láme do pádu už na 45 MPH - no zase jako ve skutečnosti. S vytaženými brzdami to moc nelétá.

Nevydžím to a letím znovu vzhůru, zkouším střemhlavý let, pak souvrat. V prvním jsem nedotočil, pozdě a málo jsem tam "dal" nohu, druhý byl sice křivý, ale byl. Tak jsme se na něj ještě s Vláďou podívali zvenčí pomocí "Instant Replay" - a s každým dalším obratem a pohybem mne tenhle model Blaníku čím dál víc fascinuje.

Dovolím si shrnout:

Zevní vzhled - jednička z hvězdičkou -hýbajícch se kormidel a brzd jsem se pořád ještě nenabažil. Interiér a pohledy z kabiny - indikce podvozku a - ach ty budíky... jinak ale taky jednička! Letové vlastnosti - rychlosti celkem věrně odpovídají skutečnosti (viz tabulka na konci). Pohyblivost kolem svislé osy (pedály) a kolem příčné osy (výškovka) je velmi věrná, až fascinující. Pohyblivost kolem podélné osy (křidélka) je příliš bryskní a s malými setrvačnostmi (snad pro nehmotnost křídel?). Mnohem více problémů při ovládání jsou ve skutečnosti problémy ovladačů (pružiny, neutrály, souhyb pedálů, snaha o centrování při ustálených výchylkách kormidel) a především pocitů (absence přetížení a sil na pákách, absence klepání před pádem), než problémy vlastního modelu (rozložení hmoty v příčném směru, pomalá rotace ve vývrtce). Neuspořádanost zatáček přičítám ovladačům a pro mne přece jen novému prostředí ve FS s proporcionálním ovládáním kolem všech tří os. Musím se tady také zmínit, že létání se samotným joystickem, bez pedálů, je úplně, úplně jiné (!!). Autokoordinace sice nedovolí skluz či výkluz, ale taky ne srovnání do sestupové osy dráhy ať v Blaníku, nebo Boeingu. Létání s autokoordinací se se skutečným létáním srovnávat žádném případě nedá !

Spořádaně přistávám do pole blízko Českolipského letiště a končím zkušební program, chci se omluvit, že tak pozdě večer ještě zdržuju, ale to už si k pedálům sedá můj desetiletý syn a pod Vláďovým shovívavým dohledem začíná s Blaníkem šílenou akrobacii, připomínající zprvu epileptický záchvat umírajícího pilota, aby se po několika málo minutách změnila v rozverné kroužení a ladná přistání do oranice v předpolí dráhy. Koukám se tak, jako se koukávám od prahu dráhy, když čekám až bude Blaník pro mne volný, a jsem velmi, velmi příjemně potěšen...

Údaje z letové příručky:

a další praktické:

a na okraj: minm. klesavost: 0,82 m/s při V=78 km/h, což je: 161 ft/min při rychlosti 42 Kt, nebo 48,5 MPH.