Vývoj Su-7 začal začátkem 50.let, když po Stalinově smrti byla obnovena Suchojova konstrukční kancelář (Stalin sloučil Suchoje s Tupolevem). První prototyp nazývaný S-1 (strelovidnoje krylo) uskutečnil svůj první let v roce 1955. Byl u něj jako u prvního letounu v SSSR poprvé použit kužel v nasávacím otvoru ve přídi, který sloužil k regulaci proudění vzduchu při nadzvukovém letu. Souběžně s prototypem S-1 byl testován druhý s označením T-2 který byl vybaven trojúhelníkovým křídlem. Z něj později vznikl Su-9.

     U Su-7 se realizovala konfigurace, která byla zamítnuta u prorotypu E-2 v rámci vývoje MiG-21: šípové křídlo s úhlem náběžné hrany 62°. Prototyp se ukázal být velmi nadějný a Su-7 se začal vyrábět o několik let později. Pro zkrácení vzletové dráhy bylo možno použít dva raketové urychlovače o tahu 29,4 kN. Letoun je vybaven dvěma brzdícími padáky. Pneumatiky se vyměňovaly přibližně po 50 až 60 přistáních. Su-7 byl vybaven detektorem radiolokačního ozáření, který světelně i zvukově pilotovi signalizoval zaměření nepřátelským letounem. U kořene pravého křídla měl výmetnice klamných cílů a rušících staniolových pásek. Výzbroj tvořily dva 30 mm kanóny v náběžné hraně křídla při jeho kořeni. V prvních verzích měl letoun 4 vnější závěsníky - dva pod trupem a dva pod křídly; všechny s nosností po 500 kg. V dalších verzích přibyly další dva podkřídlové s nosností po 250 kg. Dolet a únosnost letounu byly malé. Měl ale dobrou výkonnost na malých výškách. Stal se výchozím typem pro novější Su-17 s měnitelnou šípovitostí křídla.

     Byl exportován do asi 15 zemí, mezi nimi i do: ČSSR, Polska, Rumunska, Číny, Alžíru, Íráku, Indie, KLDR a jiných zemí. Největším zahraničním uživatelem je KLDR. Ta provozovala 30 Su-7. V polovině 90.let létal Su-7 ještě v Alžíru, Íráku a KLDR. U nás létaly verze B a BKL. V době své služby patřily k velice utajovaným, neboť sloužily jako nosiče jaderných zbraní.