V druhé polovině padesátých let prožívali kladenští piloti občasný svátek. Zpravidla vpodvečer, bezprostředně před úředním západem slunce, startovala "vlečná" s připoutaným jasně žlutým větroněm, v jehož kabině seděl nestor místního aeroklubu, legendární František Vosyka. V tuto chvíli stály krajánky, pionýry a šohaje způsobně seřazeny na ploše letiště a oči sedících pilotů bezděky pátraly po obloze. Vlečný letoun předpisově zamával a zmizel kdesi dole, zatímco větroň prováděl orientační kroužek. František srovnal stroj do směru a pak to začalo. Pád, vybrání, vývrtka, vybrání, přemet, druhý, třetí, čtvrtý výkrut, zvrat, zkrátka jeden brilantní obrat za druhým. Vyvrcholením pak bylo "piké" s vybráním nad "kytičkami", překrásný souvrat a přistání přesně u "téčka".

Taková akrobacie byla v padesátých letech možná jen s jediným větroněm, a tím byl LF-107 Luňák. Však se mu také přezdívalo bezmotorová stíhačka. Prototyp luňáka byl zalétán v červnu 1948, přičemž jeho stavba trvala neobyčejně krátkou dobu. Rok předtím totiž vznikla v Letově skupina konstruktérů, jejímž vedoucím byl inženýr Vladimír Štros. Konstruktér, který se zabýval problematikou akrobatických větroňů ještě před druhou světovou válkou. Je proto logické, že tvůrčí úsilí Vladimíra Štrose, Jiřího Matějčka a Břetislava Ročka se upnulo právě tímto směrem. Výsledkem jejich práce pak byl první československý akrobatický větroň, který byl navíc schopen výkonného termického létání.

Protože zkoušky prototypu předčily všechna očekávání, rozběhla se v krátké době sériová výroba. Větroně se postupně dostávaly do aeroklubů a dva dokonce i do naší armády, kde sloužily ke kondičnímu létání vojenských pilotů. Bez výjimky byly vždy pilotovány nejlepšími piloty. Luňák jako akrobatický stroj totiž vyžadoval absolutní soustředění. Nezkušený pilot jej mohl při špatně provedené zatáčce snadno dostat do vývrtky, což by bylo, zejména během přistávacího manévru, krajně nebezpečné. Proto kdo mohl pilotovat "luňáka", řadil se automaticky k plachtařské elitě.

Celkem bylo vyrobeno 75 luňáků, které u nás létaly ještě ke konci šedesátých let. O kvalitách stroje pak svědčí skutečnost, že jeden LF-107 ještě dnes létá ve Spojených státech!

LF-107 Luňák byl jednomístný samonosný středoplošník. Dřevěná kostra křídla a pevných ocasních ploch byla potažena překližkou, kostra křidélek, pohyblivých ocasních ploch a vztlakových klapek plátnem. Na obou polovinách křídla měl letoun ještě umístěny výsuvné interceptory (rušiče vztlaku). Trup tvořila překližková poloskořepina. V přídi byl duralový kryt. Pilotní prostor byl zakryt dvoudílným krytem z organického skla kapkovitého tvaru, druhý díl se dal odsouvat dozadu. Podvozek tvořila odpérovaná lyže, kolečko a krytovaná ostruha. Poutací zařízení bylo umístěno v přední části trupu, stejně jako Pitotova trubice.